Pátý den vyšel zrovna na pátek. Budíček byl jako každý jiný den v 8hodin ráno a o půl hodiny později následovala snídaně. Ke snídani také byla zrovna nějaká specialitka. Zrovna dneska to byl croisant. Croisant s čokoládou… upřímně, asi si ho mnohý z nás oblíbili, páč ti, co přišli později na snídani, ho už neměli. A to jich tam bylo dost… Mimo croisant tak byly takový ty každodenní klasiky. Jako jsou rohlíky, housky, nějaké pomazánky včetně medu, marmelády, nutely apod. dále tam byly šunky, sýry, křupky, lupínky atd. s mlékem a jogurtem. K pití byla voda s citrónem a mátou, neochucená voda, jablečný a pomerančový džus a nějaké ty druhy čajů včetně ovocného, zeleného a černého. K dispozici jsme také měli kávovar, ale s omezením na pouze horkou čokoládu, ale stále skoro nikdo nevyužíval. Od snídaně, ze které jsme všichni zase byli přejezeni, tak jsme měli do cca 9 hodin volno a pak měli sraz před boudou na terase. Tam jsme si počkali ještě na zbytek chvilku a nastupovali jsme do aut, protože Láďa pro nás měl překvapení, na které jsme se měli dostat autem, protože bylo daleko. Nastoupili jsme do auta a jeli jsme směrem do Špindlu, ale projeli jsme ho přímo k Labské přehradě. Tam už jsme měli tušení, co to překvapení bude, protože u Labské přehrady je také zipline, na kterou jsme nakonec šli. To bylo to překvapení. Na zipline jsme jezdili po jednom, jen jedna vyjímla byla, že jeli dva malí kluci spolu. nevím, jak k tomu došlo ale nějak se to povedlo. Zipline měla jen nějakých 135m, takže to bylo tak na 10 sekund, ale stálo to za to. Byli jsme připoutaní a přivázaní na nějakém lanovém „sedáku“ který se přichytil na provazy, něhjaké bezpečnostní instrukce jsme dostali a mohli jsme se rozeběhnout a skočit pod přehradu. Někteří se toho i báli, ale když si to zkusili, chtěli jet znova, jak dobré to bylo. Na zipline jsme strávili celkem cca něco před jednu hodinu, jak jsme čekali na všechny než se vystřídají a poté jsme měli nový cíl, ale tentokrát pěšky. Našim novým cílem byla tentokrát Harrachova skála. Tým harrachův nám všem našel cestu, kterou nám stále jeden nejmenovaný vedoucí zkrátil cestou offroad a přes sjezdovku. Šli jsme tedy hodně do kopce na sjezdovce přímo pod lanovkou. Bylo to hodně náročné na nás všechny, hlavně na naše lýtka. Na kocni jedné lanovky, pod kterou jsme šli už hodně dlouho jsme doufali už jen v cestu dolu, ale ne… čekala nás stále cesta nahoru, ale ne tak hrozná jako před chvílí. tentokrát vedla na ty Harrachovu skálu. Tam byl úžasný výhled na okolní krajinu, ale nebyli jsme tam sami, takže jsme se museli alespoň trošku posouvat, ať uděláme místo. Dostali jsme se zase zpátky na cestu od té skály a dali jsme se po malé chvíli dál do cesty. tentokrát jsme šli z kopce a pak zase do kopce. Tam nám Láďa prozradil, že pro nás má další překvapení a z jeho telefonátů bylo slyšet, že tam jsme za 15 minut. Někteří si vytáhli mapy a hladali, co by asi tak mohlo být cca 15 min z bodu, kdy to Láďa řekl. Ale byli jsme všichni mimo. Nikdo nic nenasel a ti, co byli vzadu ani nevěděli pomalu kam dem, jen šli s davem. zajímavé bylo, že jsme šli do místa, kde byla směrovka a na ní někdo napsal „free palestine“. někdo se zhrozil kam to jdeme, někdo se zasmál, ale šli jsme stále dál. To další překvapení bylo u Chaty Míšečky. Byla to svačinka. Láďa námzařídil všem lívance. Pravé krkonošské lívance. No byly výborné. Poté, co se všichni najedli, dali jsme se zase na cestu. Šli jsme lehce zpátky, ale nastoupili jsme najednou na další sjezdovku, která vedla jak přes Liberec region, tak i přes Hradec Králové region. Šli jsme nějakou tu chvíli po sjezdovce, pořád víc a víc. do kopce a byli jsme rádi, že vůbec chodíme. Chvílema jsme měli i pauzy, ale jen krátké, protože jsme museli jít rychle na oběd. Šli jsme ještě chvílí po sjezdovce nahoru, až jsme se dostali na Medvědín. Bylo to tam vysoko, až jsme viděli na snězku přes všechny ty hory před ní. Na Medvědíně jsme chvíli byli a po krátkých zmatcích jsme se dali zase dál do cesty. Nezbývalo nám totiž dost času. Dali jsme se tedy po sjezdovce dolu. Ze začátku jsme šli i běželi dolu po modré sjezdovce a už to nám přišlo dost prudké a náročné na kolena, ale to jsme někteří ještě nevěděli, co nás čeká. Dostali jsme se do částí na sjezdovce, kde jsme chvíli mohli počkat na pomalý zbytek a chvilku si odpočinout. Když přišli ostatní, byli zde i někteří, co klikovali a dřepovali za trest. včetně našeho kapitána Tomáše Pěluchy za rasizmus a nevhodne chovani. Když všichni doklikovali, tak už byl čas zase pokračovat a jít ještě po sjezdovce dál. No, dále nás čekalo něco, co ani ti, co věděli co následuje tak nevěděli jak špatné to bylo. Naše trasa dále pokračovala totiž nejen po modré sjezdovce dolu, ale na to navázala i černá sjezdovka. A aby toho nebylo málo, byla na ní neposečená dlouhá tráva. To by ještě trošku šlo, ale ona ta tráva byla také lehce mokrá… takže jsme se museli brodit dlouhou trávou ve vysokým sklonu. Bylo to dost prudké a něteré i napadlo, že si vezmou pláštěnku nebo klidně i bez ni a sjedou si to. Jen ty šutry musely být nepříjemné. Po černé sjezdovce ze které mnohé bolela kolena nás čekala další modrá sjezdovka, ve které byla i vyšlapaná cestička, takže byla o něco příjemnější než předchozí černá. Po sjezdovce byly i rozmístěny po stranách discgolfové koše, takže na té sjezdovce určitě někdo chodil před náma. Ale upřímně, s Diskem bych nechtěl běhat nahoru a dolu pořád pro disc.Dostali jsme se pod tuto sjezdovku, napojili se na cestu kterou jsem už znali a hurá zase zpátky na patejdlovku na pozdní oběd. Dorazili jsme sem, převlékli se do suchého a už nás čekal oběd. Byly výborné šunkafleky. Všichni jsme se dobře najedli a po jídle nás čekalo osobní volno, dodělávání těchto článků (někteří) a regenerace ve výřivce. Poté někteří kluci měli za úkol nanosit nějaké dříví z lesa, což se tak i stalo, protože jsme měli naplánovbáno opékání buřtů. Poté zase chvíli byla osobní chvilka a dělání těchto textů. Po osobní chvilce jsme měli sraz a šli opékat buřty a zaspívat si. Ohřívali jsme si buřty, zpívali si do toho a obecně byla dobrá atmosféra. Neměli jsme jen buřty, ale dostali jsme i marshmellowny, domácí brambůrky a kukuřici. Nemohli jsme si stěžovat… Po opékačce už byla jen večerka a spát. Byl to den, kdy jsme chodili dost nahoru, ale i dolu a i moje kolena pociťovala lehkou bolest po tomto dni. Já osobně jsem rád, že jsme mohli zažít takovéto věci, jako je třeba i ta zipline, chůze po sjezdovjkách a obecně výhledy byly výborné. Musím poděkovat našim vedoucím za náš celý tým, jaké trasy to pro nás vymýšlí. Sice ne vždy jsou příjemné, ale někdy toto zažít musíme. Díky moc všem za tento den.