Výhled a houba.

Paní hodná zdravotnice nám všem dala jeden bombonek, byl moc dobrý. Bohužel se ale s ním jedna holka, po rozložení v puse, řízla. Naštěstí to ale zvládla.

bombonek viz obrázek

Jedinec, který se lehce objevuje na obrázku, není z našeho týmu. Proto ho prosím ignorujte. Děkujeme.

Když jsme se konečně odhodlali, vydali jsme se na cestu. Museli jsme sejít docela dlouhý kopec, vlastně celou tu sjezdovku, co jsme před chvílí s radostí vyšli.

Trochu teď odbočíme. Po asi 10 minutách chůze, začal mít jeden nejmenovaný jedinec problém s kolenem. Bohužel Vám nemůžeme říct více z důvodu zachování anonymity, ale chtěli bychom jenom moc pochválit vedoucí, jak profesionálně se k tomuto problému postavili. Tento jedinec dostal rychlou pomoc v podobě obvazu a později dokonce i podpěry Ládi, v kopci na dost strmé sjezdovce a později v lese v poměrně těžkém terénu a navíc pomoc od dvou zdatných dětí, kteří byli Láďovi k dispozici. největší patří ale určitě Láďovi, protože to, co udělal, bylo opravdu náročný. Podrobností se dočtete později, Děkujeme.

Došli jsme do hospody, kde jsme měli domluvený oběd ze tří jídel,  tedy ze špaget, řízku a plněných knedlíku masem. Dostali jsme i točenou malinovku. Bylo to dobrý.

Nějakou dobu jsme poseděli a vydali jsme se na cestu. Hospoda se nacházela docela vysoko, takže jsme docela dlouho šli jenom z kopce, kde jsme mohli nabrat druhý dech. Možná si můžete teď myslet, že už to nejhorší máme za sebou… budu Vás však muset vyvést z omylu. To nejhorší nás teprve čekalo. Jak děti, tak i Láďu a dva zdatný chlapce.

Příjemný pocit v Lese, kterým jsme procházeli a kde nás obklopoval stín, však brzy skočil. Najednou na nás vykoukla obří sjezdovka, normálně krpál takový, to byste nevěřili…

Po asi 15 minutách umírání nastal chvíli klid, moment, kdy odpočívali všichni a mohla proto vzniknout vzájemná symbióza. Moment, kdy každý měl rád každého. Po chvíli odpočívání jsme se vydali na cestu opět umírat a s malými pauzami jsme došli do lehce zalesněné oblasti, která se nacházela na vrchu sjezdovky. Ta myšlenka, že jsme právě snědli tu poslední třešničku, však mohla rychle skončit. Nastal obtížný terén, kde bylo opravdu těžké chodit, navíc ještě s nejmenovaným jedincem… konečně tedy skončila úporná, někdy až lehce bolestivá cesta lesem, zbývalo už jen obejít menší pastvinu pro ovce.

Ale s krásným koncem nepočítejte, protože jsme opět narazili na elektrický ohradník, který toho měl, jak se později ukázalo, hodně co nabídnout.

Ponaučení z výletu na Sněžku nám však vůbec nepomohlo. Cestičkou úzkou maximálně pro jednoho a lehce nekomfortní cestičkou s doufáním, že ohradník nebude fungovat, rychle skončilo. Hlavně pro ty, co pomáhali nejmenovanému jedinci v nesnázích.

Poruším trochu anonymitu pozměněním osoby, ale musím Vám všem říct, že tohle byla jedna z největších bezmocí, kdy víte, že musíte, že chcete… ta radost, kdy někomu pomáháte a ta chuť pomáhat však byla silnější než bolest. Takže na výběr byly dvě cesty. Ta 1. Vám nabídla keře borůvek, jiný keře, větve stromů, díry a na jednom místě dokonce i trny, a ta 2. cesta elektrický ohradník. Nakonec jsem zkusil obě varianty a musím říct, že to bylo asi to nejlepší, co jsem mohl udělat. V borůvkách jsem odpočíval od elektrických šoků, a v elektrickém ohradníku od trnů a nekomfortní cesty, kde jsem měl jednou lehkou potyčku s větví stromu, která měla očividně problém i se mnou. Mohl jsem takhle střídat druhy bolesti, ruce a trapézy, které byly později dost namožené. Láďa, ten milý a hodný člověk dokonce i jednou řekl, že ukončí toho, kdo tuhle cestu naplánoval. To bylo opravdu procítěný a hustý, moc se mi to líbilo.

KONEČNĚ jsme se dobelhali domů. Místo, kde nám dají najíst, kde je to pohodlný, bez elektrických ohradníků. Místo, kde netrpíte, ale jen o utrpení píšete. K večeři jsme dostali smažák s hranolkama. Jako na zavolanou. Bylo to dobrý a dokonce jsem postřehnul jednoho alfa samce, jak si nabídnul asi 10 smažáků. Jedl nejdéle, takže nevím, jak to dopadlo, ale prý jich snědl 7.

Pak jsme se sešli ve společenský místnosti, kde jako obvykle nikdo moc nestíhal, za což se Vám moc omlouvám, ale signál to v době frekventované děla minimálně 10 krát tak delší, dokonce někdy až nedokončitelný projekty. No, bavili jsme se, co jsme dneska zažili, přečetli příspěvky, nějaké komentáře a šli pomalu spát.

Byl to fajn den, ale ten konec byl náročný.

Na závěr bychom chtěli všem moc poděkovat za neuvěřitelnou podporu, který náš tým v poslední době dostává, ale tento příspěvek je dnes věnován samozřejmě všem vedoucím, ale především Láďovi za jeho oddanost, Proto budeme moc rádi, když Láďu potěšíte a podpoříte nějakým příjemným komentářem, jako jste podpořili dřív nás, jako tým, protože si to Láďa opravdu zaslouží.

Moc děkujeme. Buchaři