další krásný den začal špatně. vstávání bylo z nějakého důvodu nejtěžší ze všech. i s tou 1 hodinou spánku u snězky bylo pro nás mnohem lepší než dnes asi s 9 hodinami. nevím jestli nám ta slavná Sněžka lehce nabourala spankový režim, nebo jsme někde uvnitř prostě nechtěli pokračovat v tomhle životě tak, ze bychom vstali z postele. 

bohužel nastal čas na snídani, která ale byla dobra, dle vlastního vyberu, jako vždy,… ovšem vedoucí ale snídali venku. tedy klid v obvykle docela hlučné místnosti se mohl ukázat o – trochu vice než obvykle. naše unaveny organismy to samozřejmě uvítaly, ale porad se nám všem chce spát.

později jsme si začali uvědomovat, ze za chvíli nás čeka zvedání docela těžkých koulí, přesněji bowling, což je možná určitě lepší, než výlet, ale ta představa, že budem muset vůbec něco dělat, je děsivá. takže ještě víc chceme spát. 

kolem 9h vyjíždíme na bowling. asi 10 dětí šlo dobrovolně pěšky asi o 20minut dřív – což fakt nechápu, a ostatní děti autem. při cestě v aute, v horku, přemýšlíme nad smyslem života. alespoň z horka nás později zachránila klimatizace. ti co šli pěšky žádnou klimošku neměli, takže ti to zřejmě pocítili o něco víc, ale byla to jejich volba.

na bowlingu to bylo fajn, rozdělili jsme se na 4 dráhy v docela vyrovnaných tymech, ve kterých jsme si společně užívali nechození. na první dráze byli děti, co se učily hrát se zábranama a na ostatních jsme hráli bez zábran. byly „striky“, „spary“, možnaa i „doubly“, ale jak jinak, to bychom nebyli my, kdyby se něco nestalo. samozrejmě na 1. draze, tedy v tymu, kde hráli se zábranami. jeden šikovný nejmenovaný jedinec si vzal jednu z nejtěžších koulí, co tam byla a i přes zákaz hraní s težkými koulemi na draze, kde jsou přistaveny zábrany, tu zábranu nalomil. ten hodny plešatý pán nám říkal, ze na zábrany si nesmíme brát těžke koule, opravdu to říkal, ale někdo si ji i přes to vzal 🙁 

když skončil bowling, stihli jsme 20 kol, tak jsme jeli zpátky na oběd, kde nás cekalo srbské rizoto. bylo to dobry, ale pak jsme se dozvěděli, že půjdeme na výlet na nějaký rašeleniště nebo co to bylo. achjo. chceme spát.

o odpoledňáku jsme se moc klidu nedočkali. bylo už zase horko a všichni si překvapivě povídali, takže opět 0 spánku. někdo si navíc střílel s magneziem z okna ven, díky šumivému prášku tak, že ho dali do flašky s trochou vody a začali s tím klepat. pak to víčko vystřelilo a za chvíli mohli střílet znovu. nějaký lidi a cyklista se prý koukali a někteří děti se báli, ze to řeknou majitelovi. a tak toho nakonec nechali.

nastala chvíle výletu, chvíle, kterou jsme nechtěli. vyrazili jsme skoro v plném počtu, no bez jednoho dítěte. něco ho bolelo takže tu musela zůstat i zdravotnice. po asi 5 minutách chůze se opět něco stalo. Johny zjistil, že mu někdo načůral do batohu. nebo tak to aspoň říkal, později zjistil, že mu tam teče voda a vzal to hodně špatně. viz fotka:

potom nás potkalo příjemné překvapení. objevili jsme se u jedné hospody kde jsme se mohli najíst. nikdo z nás to nečekal. i přes vrtání nějákého samce v druhém nebo třetím patře, jsme si mohli vychutnat buď půlku borůvkového knedlíku nebo malý kousek závinu, oboje s trochou zmrzliny. bylo to dobrý

místo, kde jsme jedli a kde vrtali.

poté jsme se mohli vydat na cestu. na sluníčku bylo horko, ale po vetšinu času jsme šli v lese.

blížili jsme se k rašeliništi, kde to bylo poměrně nebezpečné. šli jsme po dřevěných plošinách a pod náma bylo rašeliniště, neboli bažina. došli jsme na místo, kde jsme si chtěli nabídnout výhled z menší dřevěné vyvýšeniny. ale byla zavřená z důvodu trouchnivění. 

takže jsme toho moc neviděli ale na cestě jsme zažívali příjemný adrenalin a hlavně ne nějaký velký kameny nebo kořeny.

na jednom místě, kde už bažiny snad nebyly, tak jeden z vedoucích, myslím že Láďa, dostal skvělý nápad:

řekl, abychom se seřadili do rady od nejvyššího po nejmenšího a tak nastal zmatek. trochu jsem se bal ze spadnu já, nebo někdo jiny. párkrát to bylo docela těsný, ale všechno to dopadlo dobře 🙂

dobelhali jsme se zpátky do penzionu, kde nás čekala večeře. měli jsme lečo bramborem. musím ale uznat, ze tento výlet byl fajn. hlavně asi i díky příjemných cestách, po kterých jsme šli.

chtěli bychom moc poděkovat za spolupráci týmu Harraši a všem, co si tenhle příspěvěk přečetli a tím nás moc podpořili.

OdpovědětPřeposlat